Datum zveřejnění:
Zaznamenal hostinský Hermann Adler v 50. letech 20. století
Ascher Rundbrief 2005/2006
V důsledku postupu východní fronty přes Karpaty v roce 1944 byli evakuováni i němečtí osadníci žijící na Slovensku a některé rodiny byly přiděleny k ubytování i do naší obce Dolní Paseky. Zpočátku byly ubytovány ve škole a později i v jednotlivých domácnostech.
Ruská vojska také nezadržitelně postupovala ve východních oblastech Německa, kde německé jednotky již nebyly schopny klást dostatečný odpor. Vrchní velení Wehrmachtu nařídilo obyvatelům evakuovat tyto oblasti a uprchnout na západ. Evakuace probíhala tak, že tito obyvatelé naložili na povozy svůj nejnutnější majetek, pokud ještě nějaký měli, a seskupeni do kolon vybavených potravinami a krmivem pro koně se vydali na západ vstříc nejisté budoucnosti.
Tito uprchlíci z Východního Slezska přišli na Ašsko počátkem února 1945, z toho bylo asi 300 osob přiděleno k nám do Dolních Pasek. Byli ubytováni ve škole a ve třech místních hostincích. Jejich stravování zajišťovali hostinští za nepatrnou úhradu; k tomuto účelu jim byly vydány potřebné potravinové lístky. Podmínky v hromadných ubikacích ve škole a v hostincích nebyly moc dobré, zlepšily se poté, co se část těchto nebožáků přesunula do soukromých domácností. Díky tomu se uvolnil náš velký ubytovací pokoj a mohla v něm probíhat školní výuka. Stále jsme však na hospodě měli ubytované dvě rodiny.
Západní fronta mezitím také postoupila až do prostoru města Hof a německá vojsko se při ústupu dostalo na Ašsko.
V roce 1944 byla řada německých měst vystavena neustálým náletům západních mocností. Takové letecké eskadry se ve dne i v noci pohybovaly také nad Ašskem a Dolními Pasekami. Zvuk letících svazů v noci naháněl hrůzu. Za jasné denní oblohy skýtaly tyto svazy obdivuhodnou podívanou. Velké bombardéry, obklopené malými stíhacími letouny, se stříbřitě třpytily vysoko na obloze a kondenzační pruhy táhnoucí se za nimi ukazovaly směr jejich vražedných náletů. Detonace bomb svržených na Cheb a Plauen otřásaly dveřmi a okny i v naší vesnici, přesto že je obklopena okolními kopci. V noci byly cíle útoků snadno rozpoznatelné podle záře obrovských požárů na obzoru. Dokonce i nálety na města Plzeň, Most a Chemnitz byly cítit i v naší obci.
11. dubna 1945 napadla nepřátelská letadla Aš, kde svržené bomby zapálily továrnu Schmidt a způsobily značné škody na nádraží Aš město a v Ašském akciovém pivovaru.
Blížící se frontu bylo možné rozpoznat podle slyšitelné dělostřelecké palby. Začátkem dubna přišel do Dolních Pasek oddíl policejních jednotek SS, kterému velel důstojník v hodnosti majora, a dočasně se ubytoval v místních hostincích. Vojáci měli nejnovější vojenskou výbavu a po čtyřech dnech odjeli přes Aš do Adorfu a Markneukirchenu. V té době jeden ze strážných zajal dva ruské vězně, kteří utekli z pracovního tábora v Aši, a nahlásil je veliteli SS. Ten nařídil oba uprchlíky okamžitě zastřelit. Dva vojáci SS je odvedli cestou za Riedelovým mlýnem do lesa. Tam si museli zajatci vykopat hrob a poté byli zastřeleni. Po příchodu Čechů na Ašsko byl tento incident znovu otevřen. Jelikož oba uprchlíci byli pohřbeni jen v mělkém hrobě, nebylo těžké místo najít, a členové NSDAP museli těla vykopat a pohřbít na místním hřbitově.
18. dubna jsem odešel do Aše koupit chleba. Cestou od nemocnice ke křižovatce s odbočkou do Dolních Pasek jsem měl možnost pozorovat nízko a téměř neslyšně letící americké stíhací letadlo, které kolem Hainbergu hledalo případné německé pozice. Zřejmě také něco objevilo, protože sotva jsem se dostal k Jakobovu domu na silnici do Dolních Pasek, vybuchlo v bezprostřední blízkosti hřbitovní cesty, poblíž Preisova domu č.p. 108, několik bomb. Snažil jsem se co nejrychleji dostat z nebezpečné oblasti, což se mi podařilo. Téhož dne přišli do Dolních Pasek ustupující němečtí vojáci, ubytovali se u nás v hospodě a obsadili okolní výšiny. Německý poručík umístil na svém pozorovacím stanovišti na „Vyhlídce“ radiostanici, aby byl ve stálém spojení s velením v týlu. Americký pozorovací letoun však kvůli špatnému maskování jeho pozici objevil a v důsledku toho začali Američané naši vesnici ostřelovat dělostřelectvem. Pod palbou se ocitlo především návrší směrem na Horní Paseky. Granáty naštěstí dopadávaly mezi jednotlivé usedlosti, a kromě rozruchu nezpůsobily žádné větší škody. Při dalším ostřelování však byly zasaženy a poškozeny domy čp. 87, 96, 14, 19 a 90. Pod palbou se ocitla také Výšina, kupodivu však nebyla zasažena horní část obce. Palba se pak přesunula směrem na Vernéřov, kde bylo zasaženo také několik usedlostí. Přímý zásah v tzv. Kalkovně si vyžádal život čtyř členů uprchlické rodiny. Zasaženy byly také dva domy na silnici na Horní Paseky.
I když místní obyvatelé i uprchlíci neustále se opakující letecké poplachy nebrali příliš vážně, aktuální dělostřelecké ostřelování je přesto nutilo vyhledávat byť i primitivní úkryty, aby nedošli nějaké újmě. Náš velký pivní sklep byl během dělostřelecké palby vždy plný našich sousedů i východních uprchlíků, neboť byl vyhlouben hluboko do svahu, byl dostatečně prostorný a skýtal bezpečnou ochranu. Z našeho předního sklepa jsme navíc mohli zcela bezpečně sledovat ostřelování návrší směrem Horní Paseky.
Německé zadní voje se nakonec začaly stahovat směrem na Gürth a Raun. 20. dubna, právě v den Hitlerových narozenin, byla Aš bez boje obsazena americkými jednotkami. Jeden z příslušníků Volkssturmu v Mokřinách neprozřetelně vystřelil na americký tank z Ledererova statku, načež byl tento statek palbou z onoho tanku zapálen. Také v bytě mé dcery v Aši proletěla střepina oknem na bavorské straně a zasekla se v protější zdi. Dolní Paseky však byly Američany obsazeny až v noci na 29. dubna.
Odpoledne 28. dubna se dva americké průzkumné vozy odvážily až k prvním domům, pozorovaly vesnici a vrch Huscherberg nad zatáčkou za domem čp. 49 a nakonec velmi opatrně projely vesnicí a stoupaly do kopce ke Gürthu, aniž by narazily na jakýkoli odpor. Poté se vrátili do Aše.
Protože v Dolních Pasekách již nehrozilo žádné nebezpečí, vstoupila 28. dubna v devět hodin večer do naší vesnice americká předsunutá hlídka a prohledala všechny domy, zda se v nich ještě neskrývají němečtí vojáci. Další den, v neděli. 29. dubna 1945 dorazily další posily, včetně tanků. Naše obec připomínala malý vojenský tábor, všude byli vojáci a majitelé domů museli vyklidit své vlastní pokoje, aby je mohli ubytovat. Před naším hostincem byla zřízena polní kuchyně a všechny pokoje byly plné. Po počáteční zdrženlivosti se však brzy rozvinula čilá komunikace. Místní obyvatelé i uprchlíci přicházeli nesměle, byli však zvědaví, zda eventuálně nedostanou tak dlouho upíraný kus vydatné stravy z americké polní kuchyně. A někteří z nich měli skutečně štěstí, neboť vojáci neměli o jídlo nouzi, všeho bylo dostatek. Po třech dnech se tyto jednotky posunuly ve směru Gürth – Bad Brambach – Plesná. Následující jednotka, která se 2. května ubytovala v Dolních Pasekách, byla zásobovací rotou. V našem hostinském lokále si instalovali benzínová kuchyňská kamna a vojáci používali naši prádelnu k mytí nádobí. Náš dům byl nyní opět plně obsazen vojáky, včetně obrovského černocha. Z hostinského lokálu se stala vojenská kuchyně. Porcovalo se zde, vařilo a peklo. Vojáci konzumovali jen výtečné kusy masa bez kostí. Ořezaná žebra a všechny ostatní části s kostmi byly rozdány uprchlíkům a místním obyvatelům, kteří na to po dlouhém období strádání netrpělivě čekali.
Adlerův hostinec v Dolních Pasekách
Vedle schodů, kde se obvykle skladovaly prázdné sudy od piva, byla uskladněna celá hora masových konzerv. Všechny ostatní místnosti, s výjimkou sálu, kde měla firma Schmidt sklad svého zboží, byly obsazeny vojáky a my jsme se spolu s uprchlíky museli na noc ubytovat v sousedství a ve stodole.
Kdekoliv se objeví vojáci, seberou s sebou spoustu věcí, které nejsou přibité a přikované. Bylo tomu tak i u nás, po odchodu vojáků se ztratilo mnoho věcí. Na druhou stranu byli Američané velmi štědří a rozdávali dětem čokoládu a sladkosti. Ochotně se také dělili o potraviny, kterých měli dostatek. Za prokázané služby ochotně rozdávali také kvalitní kuřivo.
S pokračujícím postupem bojových jednotek se 8. května posunuly i tyto zásobovací jednotky do Gürthu, Raunu, Brambachu a Plesné. V obci pak nějakou dobu nebyli žádní vojáci. Ale v Aši se už začali objevovat čeští civilisté, kteří se poznali podle toho, že z nádraží přichází po hlavní ulici jen s prázdnou aktovkou. Tito lidé již věděli o budoucím odsunu všech Němců z ČSR v důsledku Postupimské dohody. Většinou se jednalo o dobrodruhy a lidi štítící se práce, kteří se zde snažili obohatit, což se jim často dařilo.
Když byly po kapitulaci německého Wehrmachtu stanoveny jednotlivé okupační zóny, přijeli do Dolních Pasek opět američtí vojáci, ubytovali se v našem velkém pokoji pro hosty a vykonávali zde službu ostrahy hranic. Na cestě do Horních Pasek byla za tímto účelem postavena primitivní závora, která byla obsazena stálou stráží. Takové stanoviště bylo zřízeno také u domu čp. 50, kde byla na křižovatce silnice do Aše zbudována jednoduchá strážnice. Další hlídka hlídala východ z obce směrem na Neuberg (Podhradí).
25. května byl Ašský okres obsazen českým vojskem a na Bismarckově věži na Hainbergu zavlála červenobílá vlajka s modrým klínem. To byl začátek české nadvlády s jejími krutými a nelidskými důsledky.
Správy obcí byli zbaveny svých funkcí a do čela obce Dolní Paseky byl jmenován bývalý celník z Horních Pasek Jozífek. Ten v době, kdy byly Sudety ještě součástí Československa, působil v Horních Pasekách, a byl proto dobře obeznámen s místními poměry. Jako oficiální orgán obnovené československé vlády začal dočasně úřadovat v domě čp. 70, kde bydlel poslední starosta Dolních Pasek. Brzy však přestěhoval svůj úřad do našeho hostince a pro tento účel mu musel být uvolněn pokoj pro hosty vedle koupelny. Krátce nato byla jeho kancelář opět přestěhována do domu Albína Meiera čp. 116, kde sídlila až do našeho vyhnání 24. července 1946.
Na Ašsku však stále byli američtí vojáci a v naší vesnici byla ostraha hranice o devíti mužích. Prozatímní starosta Jozífek zatím nemohl prosadit svou autoritu mezi místními obyvateli, neboť jakákoliv šikana by se setkala s negativní reakcí ze strany Američanů. Zatím šlo vše docela hladce. Úřednicí na obecním úřadě byla stále paní Ida Besenreuterová, jenž zde během válečných let působila jako sekretářka. Byla dcerou posledního starosty Wenzela Heinricha, který byl odveden do Wehrmachtu. Dalšími obecními úředníky byly postupně jmenovány dvě osoby, které byly členy německé komunistické strany. Jejich prostřednictvím dostávaly české úřady jmenné seznamy členů NSDAP. Češi tak nejen v naší obci našli přisluhovače, kteří udávali své německé spoluobčany jen kvůli jejich stranické příslušnosti. Tyto seznamy členů strany byly přípravou na pozdější šikanu a nelidské činy, kterých se Češi následně dopouštěli. Udavači pravděpodobně doufali ve zvláštní přízeň Čechů a věřili, že je nestihne osud vyhnání. V tom se však krutě zmýlili.
Diktatura Třetí říše po kapitulaci sice skončila, ale byla nahrazena ještě hroznější diktaturou. Zpočátku bylo všem Němcům vyhláškou ze 7. srpna 1945 nařízeno nosit na pravém nadloktí žlutou látkovou pásku předepsané velikosti, aby byli Němci i na dálku rozpoznatelní od ostatních národností. Žluté pásky bylo vidět ve všech obcích. Současně však bylo možno rozpoznat, kolik Čechů se již na Ašsku usadilo. A běda každému Němci, který by byl mimo své obydlí přichycen bez této pásky! Dopouštěl se tím trestného činu a byl okamžitě zapsán na černou listinu.
Od 1. srpna 1945 byla dosud platná říšská marka směňována za české koruny v kurzu: 1 RM = 10 Kč. Každá osoba však dostala z nově vyměněných peněz jen tolik, kolik potřebovala k životu. Zbytek peněz byl zadržen a výjimku z toho bylo možné udělit pouze na základě zvláštní žádosti. Přesto všichni Němci nadále soustavně pracovali v továrnách a dílnách. Na venkově pak každý zemědělec obdělával svá pole, aby mohl splnil odvodní povinnost. Všechny tři místní hostince byly prakticky zavřené, neboť nikdo nesměl v hospodě zůstat po jednadvacáté hodině. Němci navíc už neměli peněz nazbyt a Češi rozhodně nechtěli utrácet u německého hostinského.
V Aši byli do továren a dalších podniků dosazeni tzv. národní správci, a bývalí majitelé ve svém podniku mohli zůstat jen jako dělníci.
S americkými vojáky, kteří u nás byli stále ubytováni a konali strážní službu, jsme měli dobré vztahy a nedocházelo k žádným incidentům. Za sebemenší laskavost jsme od nich dostávali nějaké dobré sousto v podobě masa nebo konzerv. Nechyběly ani skvělé cigarety. Jeden z těchto vojáků, Mexičan, byl skvělý lovec zvěře a často nám přinesl srnčí, které jsme museli vojákům uvařit. Samozřejmě jsme při takových příležitostech dostávali pořádnou porci i my, neboť vojáci si nárokovali jen lepší části masa bez kostí. Vše co zbylo, jsme zužitkovali. A bylo to pro nás velmi cenné, jelikož Němci v té době neměli k dispozici žádné maso. I dnes musíme ocenit chování amerických vojáků, přestože to byli naši nepřátelé.
1. září 1945 američtí vojáci odešli z Ašska a tím i od nás z hospody. Již předem nám řekli, že budeme muset opustit naši vlast, a dokonce nám nabídli, že naše nejnutnější věci převezou přes hranice do Bavorska. Bylo by to snadné, ale my jsme ani v nejmenším nechtěli uvěřit ve vyhnání z vlasti, i když se o něm stále mluvilo.
Dne 7. listopadu bylo nařízeno vyvěsit sovětskou vlajku na německé tělocvičně v Turnergasse a česká vlajka vlála na Hainbergu. 11. listopadu 1945 byly vydány nové české peníze.
Příslušníci SNB provedli domovní prohlídky v celé obci a zabavili tolik prádla, šatstva a obuvi, že je do Aše muselo odvézt několik nákladních vozů. Všechny radiopřijímače musely být odevzdány na poště v Aši. Naše rádio však používali Američané, a proto bylo zachráněno před konfiskací. Později ho však zabavil úřadující starosta Jozífek. Také psací stroje, jízdní kola a šicí stroje musely být odevzdány a byly shromážděny na sále našeho hostince.
Jednoho dne byli v naší hospodě shromážděni členové NSDAP, kteří byli udáni obecními úředníky. Byli po jednom vyslýcháni a posléze odvezeni do tábora v Aši. Všem zemědělcům byly předepsány odvodní dávky, které musely být striktně dodrženy. Jeden z vojáků byl určen jako dohled nad mlácením obilí. Ten určoval pořadí a dohlížel na něj, s čímž mu pomáhal obecní sluha. Oba zneužívali své funkce k tomu, aby od zemědělců vyžadovali bezplatný odvod potravin pro vlastní potřebu.
Mezitím byly znovu zavedeny přídělové potravinové lístky v češtině, tzv. „židovské lístky“, neboť Němci neměli nárok na příděl masa, cukru, másla, tuku a mléka.
Na základě dekretu prezidenta Beneše ztratili Němci od 5. května 1945 veškerá občanská práva. Dalším dekretem byla nařízena konfiskace veškerého německého majetku a aktiv ve prospěch českého státu. V důsledku toho musel každý majitel domu platit nájemné předepsané obecní správou za užívání vlastního domu.
Jednoho podzimního dne k nám večer přišel poněkud korpulentní Čech a z jeho několika slov v němčině jsme poznali, že chce u nás přespat. Jeho rudá kravata nám okamžitě dala najevo jeho politické názory. Jmenoval se Rimeš a sdělil nám, že jeho příbuzný je dokonce biskupem. To byl první Čech, který se v Dolních Pasekách usadil a stal se správcem dvou zdejších mlýnů. Krátce na to ho následovala jeho žena s jedním dítětem. Nastěhovali se do domu Julia Fuchse čp. 114 poté, co ho z tohoto domu vyhodili.
Zima proběhla bez významnějších událostí a my jsme se víceméně smířili s osudem a s novými poměry, aniž bychom si uvědomovali, co nás ještě čeká. Čeští vojáci, kteří byli umístěni v Aši a cvičili v okolí, se u nás často zastavovali a dělali si zde krátkou přestávku. Nebyly s nimi žádné problémy a vždy bez problémů zaplatili za podávané nápoje. Zastavovali se u nás na svých obchůzkách občas také bývalí financové. A byli to oni, kdo nás už tehdy upozorňovali, že budeme muset všichni opustit své domovy a budeme si moci s sebou vzít jen 75 kg zavazadel (později jen 50 kg) a 1.000 RM. Přesto jsme nemohli uvěřit, že by uskutečnění takového nelidského plánu bylo skutečně možné. Když se však 26. února 1946 v Aši shromáždil první transport odsunu, pochopili jsme, že to nemine ani nás.
Transporty probíhaly v intervalech 10 až 14 dní, přičemž bylo vždy povoláno asi 1200 osob, které se musely dostavit do sběrného tábora v budově továrny Heller a Askonas s povolenými 50 kg zavazadel. Nyní jsme už jen čekali, jak se věci vyvinou. V práci jsme sice pokračovali, ale bez zájmu a plni zoufalství.
V důsledku těchto neblahých událostí si mnozí z těch, kteří dosud nebyli odsunuti, chtěli přesunout co nejvíce svého nejcennějšího majetku do bezpečí přes hranice, protože vše, co přesahovalo povolených 50 kg, bylo při převozu do sběrného tábora zabaveno. Díky tomu začal čilý přeshraniční styk s Bavorskem a Saskem, obvykle v noci. Oblečení, nábytek, nářadí a další předměty byly „převáženy“ přes hranice a dočasně uschovávány u známých a příbuzných. Navzdory přísné ostraze hranic se tímto způsobem podařilo dostat do bezpečí mnoho cenností a předmětů denní potřeby. Mnoho „pašeráků“ však bylo také chyceno, jejich věci zabaveny a oni sami dostali vysoké peněžní pokuty. Kromě „pašování“ se lidé také snažili ukrýt své cenné věci v domech nebo je zakopat na místech, které považovali za bezpečné – ve finále však zcela marně. Také já jsem v naší stodole vykopal hlubokou jámu, do které jsem naskládal nejrůznější domácí potřeby, a zase ji pečlivě zasypal. Nikdy se nám z toho však nic nevrátilo.