Datum zveřejnění:
Sepsal rodák Prof. Dr. Herbert Braun
Konec roku 1944
Za jednoho slunného podzimního dne mě dědeček zavolal před dům a ukázal směrem k nebi. Ve velké výšce se po modré obloze pomalu na východ pohybovala stříbřitě zbarvená formace amerických bombardérů. Spojenci tehdy už měli naprostou vzdušnou převahu, Němci mohli vzdorovat jen pomocí protiletadlových děl, leteckých poplachů a záchranných hasičských sborů. Když jsem doprovázel matku do Rommersreuthu (dnešní Skalka), narazili jsme v lese u Himmelreichu (Nebesa) na obrovskou dřevěnou věž, která měla monitorovat případné požáry.
V zimě pokrývají louky a pole zeleno-černé pruhy staniolu, které shazují nepřátelská letadla na ochranu proti zachycení radarem. Sbíráme je, i když starý Johann varuje: „Jsou jedovaté!“
Počátek roku 1945
Dědeček se vrací z cvičení Volkssturmu (domobrana). Členové Volkssturmu vykopali vedle lomových skal pod serpentinami na Horní Paseky ochranný zákop a z tlustých kmenů olší zbudovali protitankovou překážku na silnici do Mokřin. V bažinatém údolí vedle silnice uvízl německý tank, který jeho posádka nechala svému osudu. Nikdo nedokáže říct, co tam pohledával a kam jel. Vesnická mládež z něj odstranila vše, co šlo, já si odnesl roli zápalné šňůry.
Ilustrační foto
Brzy tudy prochází němečtí vojáci. Jedno z aut s pohonem na dřevěné uhlí se zastaví, pomáháme ho roztlačit. Pak na náš statek vtrhne oddíl 20 hladových vojáků, babička jim uvaří hrnec brambor, které snědí neoloupané se solí, a pak jdou dál. Zákop u lomu zůstává prázdný, tři pěšáci se usídlí v Künzelově domě čp. 138, aby zajišťovali cestu. Příchod nepřátel se blíží.
19. duben 1945
3. americká armáda zaútočila z oblasti Smrčin na Hof a dostala se do bezprostřední blízkosti hranic „Sudetské župy“. Američané obecně zajišťovali svůj postup dělostřeleckou přípravou, nízko letícími letadly a tanky, aby ušetřili životy svých vojáků. To bylo v příkrém rozporu s tím, co měli podle Goebbelse dělat němečtí vojáci, totiž „padnout do posledního muže“. Během následného postupu Američané neutrpěli žádné ztráty, na rozdíl od asi 30 německých vojáků a civilistů.
V Aši panuje atmosféra konce světa, otevřeny jsou sklady wehrmachtu a zásoby jsou vyhazovány z oken ven. Ani nevím, jak jsme se tam dostali, ale stojíme před obrovskou hromadou pohorek. Žádné si s sebou nebereme, ale bereme si role látky na „hnědé košile“, ze kterých se ještě dlouho poté šily nákupní tašky a zástěry.
20. duben 1945
Poté, co Američané obsadili Aš, se jejich postup ubíral ve dvou směrech: na jih přes Hazlov do oblasti Chebska a na sever přes Adorf do saského Vogtlandu. Území vymezené obci Vernéřov, Dolní a Horní Paseky nepovažovali ze strategického hlediska za až tak důležité, takže zprvu ostřelovali jednotlivá místa pouze dělostřeleckou palbou.
21. duben 1945
Americké těžké dělostřelectvo postřeluje z pozic v Krásné, z plochy za ašským gymnáziem a z Okružní ulice Dolní a Horní Paseky a Plesnou. Na bližší distanci se pak zaměřují na Mokřiny a Vernéřov. V Dolních Mokřinách byly v důsledku ničení domnělých opěrných bodů zasaženy a hoří usedlosti Ledererů a Wunderlichů. To samé se děje ve Vernéřově v serpentinách na Horní paseky, kde se v usedlosti č.p. 138 (Künzelovi) opevnili vojáci Wehrmachtu.
Nic netušící a neopatrní stojíme na dvoře našeho domu č. 198, když nám nad hlavami zasviští granáty z Hainbergu a dopadnou do svahu nad serpentinami. Na louce ve svahu se objevují hnědé díry po dopadu dělostřeleckých granátů. Jeden z granátů zasahuje čelní stěnu domu č.p. 119 (Schindlerovi) a jako zázrakem opět vylétá skrze zadní stěnu, aniž by v kuchyni způsobil nějaké další škody.
Poté se trychtýře po dopadajících granátech pomalu posouvají kopcem nahoru k usedlosti Künzelů, až přímý zásah zdemoluje střechu a horní patro (obyvatelé i vojáci usedlost mezitím opustili). Ostřelování postupuje směrem vzhůru dále, je zasažen dům Lorenze Künzela (č.p. 184), pokračuje přes kopec, až zasahuje usedlost Gustava Künzela (č.p. 67), která již patří do Horních Pasek. Zde přichází ve sklepě o život pětihlavá rodina uprchlíků z Horního Slezka; přežila jen jedna z dcer, která se v té době nacházela mimo dům. Další dělostřelecké granáty dopadají do prostoru Horních Pasek.
Ostřelování zůstali ušetřeny usedlosti čp. 17 (Flauger), čp. 153 (Putz), čp. 186 (Schindler) a čp. 126 (Wölfl), ačkoli mohly stejně sloužit jako opěrné body pro uzávěru silnice. Lidé nyní spekulovali: proč? Dostali Američané tip? Bylo nápadné, že okolí Flaugerovo usedlosti zůstalo nepoškozené. A že u Balzerů v Kolkovně byli zasaženi pouze uprchlíci, nikoli zřejmě varovaní majitelé dvora.
Proslýchalo se, že mladý Hermann Flauger (nar. 1929) se „připlazil“ k Američanům v Aši a poskytoval jim informace. Jeho snaha ochránit otcovský dům, který byl skutečně na ráně, se navíc mísila s jeho politickými názory a s tím spojenými sousedskými spory. Mladému Flaugerovi to však nikdo nemohl mít za zlé. Jeho rodina si už za války vytrpěla dost. Dva starší, statní bratři zůstali v Rusku: Robert padl u Doněcku v roce 1943, Albín je nezvěstný od roku 1944. Matka z toho navíc onemocněla trudomyslností a zemřela čtyři týdny po odsunu.
22. duben 1945
Sbíráme na kopci střepiny granátů. Kolona amerických tanků doráží do Vernéřova a parkuje na louce mezi školou a Schneiderovým hostincem. Jeden Jeep přijíždí k mostku, kde z něho vyskakují 3 ozbrojení vojáci, z nichž jeden je černoch. V krytu postupují příkopem kolem silnice až ke zdemolované usedlosti Künzelů, aby zlikvidovali případně přeživší německé vojáky. Ti se však již dávno stáhli.
23. duben 1945
Američané zůstali ve Vernéřově několik dní. Rozvěsili po lípách kolem cesty až k mostku telefonní kabely, jejichž zbytky tam visely ještě při odsunu.
K nám do domu byli přiděleni dva američtí vojáci, kteří se pak ve svých šněrovacích botách rozvalovali v posteli rodičů. K jídlu požadovali „Ex“, čemuž nikdo z nás nerozuměl, až jeden z nich prsty obou rukou ukázal ovál. „Vejce!“ (= anglicky: eggs) zvolala matka s úlevou.
Američtí vojáci pak byli obklíčeni místní dětskou chasou, která prosila o čokoládu. Syn hostinského Flaugerta se rozhodl, že Američanům ukradne ze skladu zřízeného v jejich hospodě nějaké cigarety a sušenky. Avšak ti si ho všimli a byl chycen. Před konkurenčním Feilerovo hostincem si musel vykopat vlastní hrob. Okolo stojící se marně snažili přesvědčit ozbrojené Američany, že je Hermann nezletilý a aby ho pustili. Teprve když byl hrob dostatečně hluboký, pokynul mu jeden z vojáků, aby ho zase zaházel, a nechal ho běžet.
Po zhruba osmi dnech jsem stál na rohu silnice a sledoval americkou kolonu tanků, jak burácí ve směru na Horní Paseky. Tím ve Vernéřově na počátku května definitivně skončila válka.
Tragédie v Horních Pasekách
V Horních Pasekách se mezitím odehrála tragická poprava mladého německého dezertéra. Tehdy 14letá očitá svědkyně Gertruda Martin (Horní Paseky čp. 26) později vzpomínala: Ve vojenském lazaretu v Bad Brambachu ležel 18letý voják z Berlína. Měl jen lehké zranění a seznámil se s jedním místním děvčetem. Oba se rozhodli přejít k Američanům.
Aby ušli pozornosti četě Waffen SS, která se zabarikádovala ve stodole hornopasecké usedlosti č.p. 55, převlékl se mládenec do dívčích šatů a nasadil si tehdy módní dámský turban. V Horních Pasekách si však nebyli jisti, a proto se na další cestu dotázali Rudiho Löwa v usedlosti čp. 30. Ten byl velice překvapen a podal hlášení jednotce SS, která odhaleného mládence krátce na to odsoudila k trestu smrti oběšením.
Děvče bylo posazeno do auta a muselo se účastnit popravy. Oba museli podepsat rozsudek smrti. Mládenec byl poté odveden k vzrostlému kaštanu (stojí údajně dodnes), kde mu byla na krk nasazena oprátka. Odsouzený marně prosil o milost, byl nemilosrdně vytažen do výše. Když se zmítal ve smrtelných křečích, praskla pod ním větev a on spadl na zem. „Teď už nesmí být znovu oběšen, musí být zastřelen“, zvolala jedna žena v uniformě. „Sklapni, nebo budeš viset s ním“ zvolal jeden z SS v místním dialektu, musel tudíž pocházet odněkud z okolí. I přes další úpěnlivé prosby delikventa byl opakovaně oběšen.
Mrtvý tam musel zůstat viset dalších osm dní. Poté ho můj nevlastní otec Andreas Klaschka sundal a byl pochován na místním hřbitově vedle kůlny na nářadí.